Blažej Kašný se narodil 20. 9. 1916 v Koryčanech, na adrese U rybníka 153. Byl nejmladší z pěti sourozenců, měl tři sestry Annu, Boženu a Marii a jednoho bratra jménem Josef. Rodiče, Augustýna, rozená Škárová a otec Blažej Kašný, se věnovali zemědělství. Otec byl šafářem na koryčanském dvoře.

Později vlastnili větší vlastní hospodářství, které je živilo. V mládí sportoval v místním Sokole a věnoval se trampování, ke kterému měl blízko, díky okolním chřibským lesům. Navštěvoval 5 tříd obecní školy, 3 třídy měšťanské školy a 2 roky odborné obchodní akademie v Uherském Hradišti. V obchodě se velmi dobře osvědčil, a proto si ho všimla buchlovské židovská rodina, která ho pověřila vedením jejich obchodu. Blažej měl velký talent na jazyky. Již od mládí mluvil německy a francouzsky.V Buchlovicích, kde také bydlel, se záhy zapojil do Sokola i trampského oddílu Kluci náhody. Zde byl v roce 1936 zvolen členem výboru.

Dne 1. dubna 1938 byl Blažej povolán do vojenské služby v Uherském Hradišti. Po týdenním výcviku byl převelen k hraničářskému praporu 6 v sestavě hraničářského pluku 19 se sídlem v Žamberku v Orlických horách pod vedením plukovníka pěchoty Františka Podhrázského. V průběhu vojenské služby absolvoval poddůstojnickou školu ve Valašském Meziříčí, zvláštní výcvik kulomet a byl povýšen na svobodníka. Z hraničářského pluku 19 se rekrutovaly osádky dělostřeleckých tvrzí Bouda, Adam, Hanička, přilehlých pěchotních srubů a lehkých opevnění, tzv. řopíků k případné obraně Zemské brány mezi Jeseníky a Orlickými horami. Hraničářský prapor 6, do kterého byl Blažej Kašný včleněn, byl určen jako osádka pevnostního komplexu Adam nad obcí Mladkov. V zářiové mobilizaci 1938 byl hraničářský pluk 19 z mírového stavu 3115 mužů posílen na 5700 mužů a dalších 1392 nováčků mělo nastoupit k 1. říjnu 1938. K tomu již nedošlo. Po mnichovské zradě, okupaci pohraničí a odstoupení pevnosti Němcům, byly jednotky pluku staženy a rozmístěny do Chocně, Vamberka a Vysokého Mýta. K 1. listopadu 1938 byl hraničářský pluk 19 rozpuštěn.

Blažej Kašný se vrátil do Buchlovic a znovu vedl obchod Karla Weigla. Po okupaci zbytku okleštěné republiky se tak jako mnoho dalších Sokolů zapojil do polovojenské ilegální organizace Obrany národa v Buchlovicích a pod vedením poručíka Ignáce Syrovátky vyvíjel aktivní činnost jako velitel družstva v 2. četě buchlovické roty. V listopadu 1939 následkem nepříliš dobré konspirace, ale i zaviněním konfidentů gestapa, byla protiněmecká činnost Obrany národa postupně odhalována a nastalo zatýkání. Blažej spolu s dalšími čtyřmi mladými odbojáři podminovali železniční trať směřující na Slovensko. Byli zrazeni a cestou domů byli upozorněni, že doma na ně čeká gestapo. Okamžitě, ještě tu noc, se rozhodli pro útěk do zahraničí. 14. 12. 1939 tito mladí hoši opustili území republiky a přes Slovensko uprchli do Maďarska.

Bez větších problémů se jim podařilo najít francouzský konzulát v ulici Feeutka v Budapešti a krátce před vánočními svátky byli přepraven na jugoslávskou hranici. Po jejím přechodu se dostali do pohraničního venkovského městečka Subotnica a odtud přes Záhřeb do Bělehradu, kde mu byly vystaveny doklady a jízdenka do libanonského hlavního města Bejrútu. Tam se přepravil vlakem přes Řecko, Turecko a Sýrii. Z Bejrútu, který byl pod francouzskou správou, nastoupil spolu s dalšími čs. dobrovolníky na loď jménem Marchall Jofrey a přes Alexandrii, Tobruk a Maroko doplul do francouzského přístavu Marseille.

5. 2. 1940 v hodnosti svobodníka byl zařazen k náhradnímu tělesu československého vojska ve francouzském přístavním městečku Agde k třetímu pěšímu pluku, 8 rota. 1. 3. 1940 byl povýšen na desátníka. 7. 3. 1940 byl zařazen k protiletadlové dělostřelecké rotě k ochraně letecké základny Chartres jihozápadně od Paříze, kde se k útočným operacím připravovaly stíhačky MS- 406 C1. Koncem dubna absolvoval zdokonalovací protiletecký kurz a 27. 5. 1940 byl přemístěn k letecké skupině zpět do městečka Adge. Po obsazení Paříže a kapitulaci Francie Blažej dne 24. 6. 1940 odjel z francouzského Port Vendres v transportu podplukovníka Tomana do Anglie. Dne 7. 7. 1940 přistála loď Forbin v Liverpoolu. Z Liverpoolu byli čs. Vojáci přepraveni do čs. Vojenského střediska ve stanovém táboře v parku panství Cholmondeley.

30. 7. 1940 byl Blažej zařazen pod poddůstojnickým číslem 787619 jako příslušník čs. Letectva do funkce pomocný zbrojíř a mechanik, kategorie ACH.G.D (5) k letecké peruti R.A.F. jako AC 2(hodnost svobodníka) ve městě Crosford. 6. 9. 1940 byl přemístěn k 312 peruti (POR 8/40). Zároveň dne 6. 9. byl povýšen na hodnost AC 1 (POR 23/40). Zde absolvoval kurz zbrojíře II. třídy a následně byl převelen na letiště Harrowbeer u Plymouthu, k vyzbrojování letounů Havker Hurricane. Poté byl ještě přezbrojen na letadla Spitfire a v září 1943 se již jeho peruť připravovala na podporu vylodění v Normandii.

Blažej Kašný získal jako příslušník R.A.F. několik ocenění: 30. 7. 1943, 1st Good Conduct Badge, 7. 8. 1944 mu byla udělena čs. Vojenská pamětní medaile, kterou mu osobně předal Jan Masaryk (SDVN 15/4B č. j. 5410/D/44) a 22. 11. 1944 mu byla udělena čs. Vojenská medaile za zásluhy 2. stupně (SDVN24/44). Do Československa se vrátil v srpnu 1945. Dne 1. 12. 1945 byl povýšen do hodnosti štábního rotmistra. Z armády byl trvale demobilizován dne 1. 2. 1946 (Č. j. 13485). Dne 2. 3. 1946 získal medaili Za chrabrost (OV 20/46).

Během dlouhých let strávených v Anglii se seznámil s mladičkou anglickou dívkou Marií, do které se zamiloval. Marie byla však již vdaná za vojáka Thomase. Vzali se po krátké známosti a její muž byl záhy po sňatku povolán do služby v Kanadě. Marie neměla dlouhou dobu o manželovi žádné zprávy. Blažej s Marií prožil milostný románek a po válce (15. 11. 1945) se narodil chlapec Brian Donald Thomas. Brian žil krátce, zemřel 10. 1. 1946. Marie Blažejovi každý rok psala dopis. Tyto dopisy zřejmě nikdy nebyly Blažejovi předány a zcela určitě ovlivnily vztah mezi mými rodiči. Může to i důvod, proč moje máma Anežka po smrti  svého manžela nechala rozprášit jeho popel, neznámo kde. Jeden dopis si adresáta nakonec našel. Stalo se tak až po otcově a úmrtí mámy. Dostala jsem dopis a krátce si s Marií psala. Díky ní se dozvěděla alespoň nějaké informace. Marie Thomas žila (stále žije) v Kanadě. Bohužel jsem ztratila adresu.

Z veřejně dostupných materiálů (bakalářská práce: Osobnosti zahraničního odboje na Uherskohradišťsku od pana Richarda Rozuma) vyplývá nepřesnost popisu poválečného života Blažeje Kašného. Ráda bych jako dcera popsala, kde a jak Blažej po válce žil. Po návratu se dostal do Kyjova, kde dne 5. 11. 1945 nastoupil do Rolnického družstva hospodářského, jehož majitelem byl pan Vratislav Chromý. Zde pracovala také Anežka Stupňánková, do které se zamiloval. Svatba se konala 28. 9. 1946. Blažej měl s Anežkou dvě děti, mě a mého bratra Petra. Z rolnického družstva odešel do Pramene Kyjov, kde byl zodpovědný za kontrolu inventur v jednotlivých prodejnách sítě Pramen. Po zrušení Pramene pracoval v podniku Potraviny Hodonín, kde to dotáhl až na pozici zástupce ředitele. Jeho bývalí kolegové na něj vzpomínali jako na skvělého vedoucího a výborného člověka. Na celopodnikových schůzích měl dle jejich vyjádření velmi dojemné proslovy, které nenechaly jedno oko suché. Zároveň vyučoval na obchodní škole v Koryčanech odborné obchodní předměty. V 55 letech odešel do penze, kterou si bohužel moc neužil, protože po dvou letech vážně onemocněl a zemřel v nemocnici v Kroměříži dne 16. 7. 1976 v nedožitých 60. letech.

Jeho jméno je vyryto na Památníku Okřídleného lva věnovaného československým válečným letcům, který se nachází na Klárově v Praze 1. Tato skutečnost má pro moji rodinu a pro uchování památky na mého otce Blažeje Kašného velký význam.

Blažej Kašný byl velmi inteligentní, oblíbený a charizmatický. Měl celou řadu přátel, kteří ho obdivovali nejenom pro jeho charakterové vlastnosti, ale také pro jeho zajímavý život, o kterém uměl poutavě vyprávět. Měl za sebou historii, které tehdejší režim nepřál, ba právě naopak. Nemohl tak využít svých schopností a znalostí. Mluvil třemi světovými jazyky a byl velmi vzdělaný, přitom se vždy řídil zdravým selským rozumem. Veškerá vyprávění musela zůstat v tajnosti pouze mezi kamarády, se kterými se často a rád scházel v hospůdce u piva. Kamarádi již také nejsou mezi námi. Ani svoji rodinu historkami příliš nezatěžoval, neboť ji nechtěl za žádnou cenu ohrozit. Syn Petr, který měl ke svému otci blíže, bohužel před 13 lety zemřel.

Pár zajímavých příběhů se přesto v rodině dochovalo a to zejména díky nekonečné paměti mého manžela, pana Lubomíra Exela. Z vyprávění je nám známo, že Blažej, přestože byl zbrojíř, se účastnil aktivně bojů. A to jako navigátor nebo jako střelec. Byl jednou sestřelen a zachránil se díky seskoku padákem nad okupovaným území přímo na pobřeží. Pomoc mu a jeho kamarádovi poskytl rolník mluvící německy, který jim poskytl  malý člun. Díky velké mlze a klidnému moři se jim oběma podařilo dostat zpět do Anglie. Podruhé bylo letadlo zasaženo nad mořem, ale s velkým štěstím se jim podařilo přistát na anglickém pobřeží. Některé vzpomínky byly velmi tragické, například vzpomínal, jak jednou vzlétlo 30 letadel, které měly bombardovat strategický cíl – Hitlerovu továrnu na vývoj atomové bomby. Nakonec se vrátilo pouze 12 posádek. Toto byla každodenní tvrdá realita, se kterou se museli vojáci potýkat.

Jako vzpomínku si z Anglie přivezl padák, díky kterému se zachránil. Padák byl dlouho uložen na půdě domu v kyjovských Nětčicích. Měli jsme zakázáno na něj o něm mluvit či na něj sahat. Teprve v 60. letech našla matka a já odvahu a nechaly jsme si z něj ušít halenky. Byl to přece tak krásný kus látky.

Vážím si odkazu mého otce, který zde zanechal. Zůstaly mi vzpomínky, pár fotografií a otcovo vojenské číslo. Táta byl velká osobnost a zůstává  v mém srdci a mysli. Jsem na něj pyšná.

© Copyright: Zdena Exelová rozená Kašná, Ježov, 2020